Literární soutěž

Na podzim loňského roku vyhlásila Městská knihovna Lanškroun již 8. ročník literární soutěže. Tentokrát bylo na výběr ze dvou témat: Cestování časem a Štěstí v neštěstí. Z naší školy se soutěže zúčastnily tři žákyně. Všechny získaly výborná umístění.
Ve druhé kategorii (12 – 14 let) zvítězila „naše“ Nikola Šlesingrová ze 7. třídy. Druhé místo v této kategorii získala její spolužačka Markéta Urbanová. Šárka Sojáková z 9. třídy ve své věkové kategorii na stupně vítězů nedosáhla, ale její práce podle slov paní porotkyně také patřila k těm velmi zdařilým.
Stanislava Němcová

SOUTĚŽ
Šárka Sojáková, 9. třída

Cesta časem
Lukáš se procházel lesem se svým psem Darykem. Daryk šel vedle Lukáše na vodítku a pořád očichával stromy, jako by něco hledal. Zastavil se u stromu, který byl celý dutý.
„Fuj, Daryku, pojď, jdeme dál,” okřikl Lukáš psa.
Daryk se nemohl od ztrouchnivělého stromu odtrhnout.
„Daryku, co jsi to našel? Ukaž. Co to je?”
Když Lukáš oloupal všechen mech z kmene, našel tam cosi, co vypadalo jako staré dveře. Pokusil se je otevřít, ale byly tak zaseklé, že s nimi ani nehnul.
„Pojď, jdeme domů a já zavolám klukům. Potom se sem vrátíme a prozkoumáme to,“ oznámil Lukáš Darykovi. Odešli od toho zvláštního dutého stromu a Lukáš si potichu sám pro sebe řekl: „Snad se nám to ve čtyřech podaří otevřít.”
Lukáš se rozběhl směrem ke svému domu, ale když se ohlédl za sebe, zjistil, že je Daryk hodně daleko za ním. „Daryku, k noze!” zavolal na psa. Daryk okamžitě přiběhl, ale stále se otáčel směrem k tomu stromu.
„Neboj, brzy se sem vrátíme a potom to tam pořádně prozkoumáme. Tak pojď, jdeme domů,” pobízel ho Lukáš.
Když dorazili domů, zavolal Lukáš hned svým čtyřem kamarádům, Matějovi, Tondovi, Vaškovi a Barťasovi, aby okamžitě přišli, protože objevil něco zajímavého v lese. Kluci dorazili do půl hodiny a poté se všichni vydali k tomu stromu, aby to tam pořádně prozkoumali. Daryk na ně z domu smutně štěkal, protože ho Lukáš nechal doma, aby nepřekážel.
„Tak co jsi tu našel?“ zeptal se Tonda Lukáše. Lukáš se na něj rozpačitě podíval: „Nevím, nedokázal jsem to otevřít.“
„Tak pojďte, zkusíme to,“ rozkázal všem Vašek. Všichni společně zabrali a pokusili se otevřít ty podivné padací dveře. Napoprvé ani napodruhé se nic nestalo a až napotřetí za padacími dveřmi něco cvaklo. Dveře se uvolnily a spadly na zem.
Když dveře spadly, uviděli nějaký zvláštní přístroj, který měl hrozně moc tlačítek, a vypadalo to, že na jedno místo je namířený nějaký paprsek, který právě nesvítí.
„To vypadá jako nějaký teleport,“ řekl Barťas, „když se zmáčkne tohle fialový tlačítko, tak…“
„Barťasi, nemačkej to!“ zařvali na něj všichni ostatní, ale pozdě. Kolem bylo vidět několik modrých paprsků a na pozadí světlounce tyrkysová barva. Podle odhadu to bylo vidět asi dvě minuty a poté všichni upadli na zem.
„Mně je, jako bych spadl aspoň z třímetrové výšky,“ oznámil všem omámeně Tonda.
„Tak je asi všem. Nemyslíš? Vždyť se nám právě stalo to…,“ okřikl ho Vašek.
Barťas mu však skočil do řeči: „Podívejte se támhle. Tam je asi nějaký skanzen. Vypadá to jako opevnění z raného středověku.“
„Takže, kde teď vlastně jsme?“ zeptal se ho Lukáš.
„Bohužel netuším. U nás takový skanzen není a už vůbec ne takhle zachovaný,“ řekl Barťas, o kterém všichni věděli, že v dějepise je fakt dobrý.
„Bоина,“ ozvalo se za chlapci. Všichni se naráz otočili.
„Co-co-co to bylo?“ vykoktal ze sebe Matěj.
„Znělo to jako staroslověnština z dob Velkomoravské říše,“ konstatoval Barťas. Na to okamžitě zareagoval Vašek: „A co to podle tebe asi tak znamená?“
„Pokud jsem dobře slyšel, tak to znamená válka,“ odpověděl mu Barťas.
„Ale v Evropě žádná válka teď neprobíhá. A-a-alespoň te-te-te-teda co vím,“ divil se Matěj.
„Také to může znamenat boj,“ řekl ještě Barťas, jako by Matěje ani neslyšel.
„Chcete mi snad říct, že to nebyl teleport, ale stroj času a přenesl nás do Velkomoravské říše?“ divil se Lukáš.
„Stroj času přece neexistuje, ale jestli je to pravda, tak jsme objevili opravdovou zvláštnost. Ale máš nejspíš pravdu. Vypadá to tak,“ souhlasil s ním Barťas.
„A-a-a jak se dostaneme d-d-domů?“ zeptal se vystrašeně Matěj.
„чьто oвъдє дѣлати,“ zakřičela za chlapci jakási žena.
Měla na sobě zelenošedé šaty, na krku ji visel krásný zlatý náhrdelník a ruce jí zdobily nějaké bronzové náramky.
„Co-co-co to ří-říkala?“ zeptal se ustrašeně Matěj Barťase.
„Myslím, že se nás ptá, co tu děláme. Zkusím ji odpovědět, že netušíme, co tady děláme,“ odpověděl Barťas. „Aз вѣдѣти нє чьто мꙑ дѣлати овъдє.“
Najednou žena zapískala a z pevnosti přišli dva muži v brnění a s meči v ruce. Když viděli kluky, chytli je a táhli je směrem k pevnosti. Naproti nim však vyšel muž s holí v ruce a s křížkem na krku. Všichni okamžitě poznali, že to je kněz. Muž, co držel Matěje a Vaška, přistoupil k tomu knězi a začal s ním mluvit. Byl to však ten jazyk, kterému chlapci nerozuměli. Poté muži pustili chlapce a Barťas okamžitě zavelel k útěku.
Když běželi kolem místa, kde se objevili, zakopl Tonda o jakýsi kovový ovladač. Barťase okamžitě napadlo, že by to mohlo být tlačítko související s jejich objevením na tomto místě.
„Kluci chyťte se mě. Zmáčknu to tlačítko. Určitě se dostaneme zpět do toho dutého stromu, kde je ten podivný stroj času,“ rozkázal všem.
Po zmáčknutí tlačítka se kolem nich objevila opět ta tyrkysová barva a modré paprsky. Když to všechno zmizelo, spadli opět jako z třímetrové výšky.
Všichni stáli zase ve stromě a dívali se na přístroj, který je donesl do té divné doby. „Myslím, že bychom ten stroj času měli zničit, další lidé, co ho najdou, by nemuseli mít takové štěstí jako my,“ řekl Lukáš. Barťas mu na to souhlasně přikývl.
Všichni tedy vylezli ze stromu a každý si našel nějaký pořádný pevný kus dřeva, se kterým pak slezl zpátky do stromu a začal z plných sil mlátit do stroje času. Po deset minutách mlácení najednou všechno zhaslo a ze stroje vyletěla jiskra. Nic naštěstí nezapálila. Když Tonda rozsvítil baterku na svém mobilu, všichni uviděli, že ten stroj vypadá, jako by právě shořel.
„Myslím, že teď už nikoho nepřenese k tomu velkomoravskému opevnění,“ řekl Barťas, „ale bylo to pořádné dobrodružství, co?“
Všichni chlapci na to přikývli. Potom zamaskovali vchod do stromu mechem a odešli zpět domů.
Na ten den, kdy se dostali díky stroji času na Velkou Moravu, však nikdy nezapomněli.

SOUTĚŽ
Markéta Urbanová, 7. třída

ZEMĚ DINOSAURŮ
Byl krásný a slunečný prázdninový den. Já a moje rodina jsme se rozhodli navštívit muzeum. Obdivovali jsme staré věci a užívali si dne.
Najednou jsem si všiml nádherných hodin umístěných v místnosti s dinosaury. Dinosauři mě odjakživa fascinovali, ale teď jsem si všímal jenom těch hodin. Opatrně jsem natáhl ruku, už stačil jen kousek. Na chvíli jsem zaváhal. Moje zvědavost ale byla silnější. Dotknul jsem se hodin. Hodiny zaskřípaly a roztikaly se. Leknutím jsem sebou prudce škubl a znejistil jsem. ,,Co když se to někdo dozví? To bude průser.“ Takhle jsem to nemohl nechat. Pokusil jsem se hodiny zastavit a rychle je chytil a znemožnil jim v pohybu. Celá místnost se rozzářila modrým světlem, které vycházelo z tajemných hodin. Teď jsem se ale opravdu začal bát. Otočil jsem se a pohledem hledal rodiče. Ti ale byli pryč. Nevšimli si, že s nimi nejsem. Zmateně jsem se rozhlížel. Svět kolem mě se rozmazával a já volně padal dolů do nekonečného modrého světla. Nevěděl jsem, kde jsem a co se děje. Jen jsem si přál, aby už to bylo za mnou.
Konečně jsem dopadl na zem. Dost to bolelo. Moje oči se pomalu rozkoukávaly. Stále jsem před očima viděl to zářivé modré světlo. Nedalo mi možnost vidět cokoliv jiného. Ale jasně jsem věděl, že nejsem v muzeu, do kterého jsme se dnes vypravili ani nikde jinde, kde to znám. Unaveně jsem si lehl na zem a čekal, až ta záře přejde. Po chvíli jsem se chystal otevřít oči, ale naplnil mě pocit strachu. ,,Co když se v neznámém světě skrývá něco strašného a nebezpečného?“ Začal jsem litovat toho, že jsem nešel raději s rodiči dál. Byl jsem naštvaný sám na sebe za to, že jsem se zastavoval. Musel jsem se však vzpamatovat a dostat se domů.
Moje oči se prudce otevřely. Připadal jsem si jako trpaslík, protože všechno okolo bylo tak veliké. Myslel jsem, že se mi to vše jen zdá, a tak jsem se pro jistotu silně štípl do předloktí. Nezdálo se mi to. Potřeboval jsem se dostat pryč, a tak jsem začal s průzkumem okolí.
Udělal jsem krok a… přímo přede mnou přistálo něco jako obrovský pták. Přejel mi mráz po zádech. Hlavou se mi honilo tolik zmatených myšlenek: ,,Živý dinosaurus? Jak je to možné? Kde to jsem? A co se to vůbec děje?!“ Utíkal jsem směrem od dinosaura. Nebylo ale kam utíkat. Dinosauři byli všude. Spousta z nich si mě zvědavě a opatrně prohlížela. Byli ze mě asi tak vystrašení, jako já z nich. Musel jsem se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl. Zahlédl jsem cestu ven. Pomalu jsem prošel mezi dinosaury. Snažil jsem se být klidný, ale srdce mi bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Jakmile jsem prošel kolem dinosaurů, neudržel jsem se a rozběhl jsem se pryč. To byla chyba. Nějaké stvoření podobné psovi se proti mně rozběhlo. Utíkal jsem, jak nejrychleji to šlo. Náhle jsem se však ocitl v pasti a zvíře mě dohnalo a povalilo na zem. Podíval jsem se na jeho ostré tesáky a zavřel jsem oči – smířený se svojí smrtí.
Nic se nedělo, a tak jsem pootevřel oči. Zvíře se už nade mnou nesklánělo, ale pozorovalo mě z uctivé vzdálenosti. Posadil jsem se. Zvíře ke mně nedůvěřivě došlo, očichalo mě, pak se osmělilo a olízlo mě. Ucukl jsem a upřeně se na něj díval. Když zvíře vidělo, jak jsem vyděšený, ustoupilo. Ale těžko říct, jestli opravdu kvůli tomu. Zvedl jsem se ze země a navzájem jsme se prohlíželi. Pak se zvíře otočilo a odcházelo pryč. Ještě se jednou krátce ohlédlo, jako by chtělo, abych šel za ním. Rozhodl jsem se ho opatrně následovat. Zvíře se pořád ohlíželo a ujišťovalo se, že jdu za ním. Cítil jsem, jak ze mě opadává strach. Sledoval jsem elegantní kroky zvířete a rozhodl jsem se přiblížit. Zvíře se jen ohlédlo, ale nebálo se mě. Šli jsme do neznáma bok po boku. V jeho přítomnosti jsem se cítil bezpečně i navzdory tomu, že jsme procházeli kolem gigantických dinosaurů a jiných neznámých zvířat. Zvíře se najednou zastavilo a posadilo se. Posadil jsem se vedle něj. Seděli jsme na kraji útesu. Byl už večer. Slunce zapadalo za mraky doprovázené nádhernými červánky. Uvědomil jsem si, že už jsem pryč celý den. ,,Co rodiče? Musí mít o mě určitě strach.“ Ale mě už se domů zase tak nechtělo. To ano, sice jsem toužil po teplém jídle a pití, ale bylo mi tu dobře. Podíval jsem se na svého zvířecího kamaráda. Díval se na ty nádherné červánky. Váhavě jsem se ho dotkl. Nejprve ucukl a podíval se na mě. Nakonec se ale nechal pohladit. Měl bych mu dát jméno, pomyslím si. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet, protože vzhledem ke všem dnešním událostem mě napadlo jméno Dino.
Jen jsme tak seděli vedle sebe a já Dina opatrně obejmul. Ani sebou necukl, naopak. Spokojeně si na mě položil hlavu, jako to dělávají normální psi. I když to podle mě pes úplně nebyl. I během jednoho dne mezi námi vzniklo obrovské pouto. Nedokázal jsem ani pomyslet na to, že bych ho opustil, ale věděl jsem, že musím domů. Slunce před námi se rozzářilo tak jasně jako ty hodiny, díky kterým jsem se sem dostal. Teď už jsem toho ani trochu nelitoval. Věděl jsem, že tato oslňující sluneční záře znamená, že už opravdu musím domů. Dino mě vybídl, abych šel. Já ho obejmul a vkročil jednou nohou do oslňujícího světla. Ohlédl jsem se za Dinem a vkročil do světla i druhou nohou připraven odejít. Dino zaváhal a rozeběhl se za mnou. Společně jsme prošli světlem a leželi na zemi zase před starými hodinami, které už opět nehybně stály na svém místě.
Podíval jsem se na Dina ležícího vedle mě. Byl jsem rád, že je tu se mnou, ale moc jsem nechápal, proč kvůli mně opustil svůj domov. Měl jsem pocit, že jsem byl pryč celý den. V tomto světě ale uběhlo jen pár sekund. Jako by se nic nestalo. A Dino? Nyní jsme jedna velká a šťastná rodina. Rodiče už si zvykli a já mám super kamaráda.
A tak jsem díky nešťastné příhodě s hodinami získal svého nejlepšího kamaráda.

SOUTĚŽ
Nikola Šlesingrová, 7. třída

Cestování časem

Když jsem se probudila, jako obvykle po deváté, věděla jsem, že něco není v pořádku. Všechno kolem mě bylo černobílé. Jako v tom snu, ve kterém jsem odcestovala za tatínkem, který mně bohužel umřel. Byl herec, hrál v těch nejlepších divadlech. Jednou jsme s tatínkem jeli do Prahy. Bylo mi pět let, tatínek zrychloval a ze zatáčky se vyřítilo auto. Probudila jsem se v nemocnici, kde se mnou už byla jenom maminka. Tatínek autonehodu nepřežil. Poslední dobou se za ním vracím ve snech. Hrajeme si a zpíváme. Stýská se mi, přece jenom už je to pět let. Tak se alespoň podívám, jak se má, když spím. Ale stejně mně to tatínka nenahradí, potřebuji ho. Maminka mi boužel nestačí, je skvělá a hodná, snaží se, ale stejně.
Rozhlížela jsem se po pokoji, který se pomalu začal zbarvovat v duhový pokoj. Už se těším na každou další noc. Je škoda, že musím vstát z teleportovací postele (takhle jí říkám). Ve škole jsem docela oblíbená, i tam si povídám s tatínkem. Asi je jenom vymyšlený, ale nechci si to připouštět. Do školy chodím většinou s radostí, cesta je prima – s maminkou jedeme v autě a smějeme se. Vždycky si pro mě zase přijede, máme to docela daleko.
Dneska máme psát písemku z matematiky, proto jsem se včera v noci rozhodla s tatínkem učit. Po první hodině, když jsem se chystala na matematiku, ke mně přiběhlo pár zvláštních lidí. Chtěla jsem potřást jednomu z nich rukou, ale ruka proplula skrz. Vylekalo mě to tak, že jsem vyskočila. Najednou bylo kolem mě všechno jiné, jako na jiné planetě, někde, kde se probouzím ve snech. Vedle mě stál tatínek. Vypískla jsem radostí a rychle ho obejmula. Také tam byli ti zvláštní lidé. Tatínkovi jsem řekla, co se stalo a on mně začal vyprávět spoustu neuvěřitelných věcí…
Tatínek teď žije v jiné dimenzi, kam se dostanou lidé po smrti. Prý až umřu, tak se tady také objevím. Říkal, že když my živí spíme, chodíme je navštěvovat. Nestárne se tu, každý je v tom věku, v jakém umřel.
Takže jsem teď odcestovala nejen do jiné dimenze, ale i do jiné doby. Lidé tady nosí oblečení, jaké bylo v jejich době. Mají dům, jaký měli, než umřeli. Je to tu zajímavé. To nejdůležitější ale je, že když skočím, tak budu zase ve škole.
Skočila jsem a čas jako kdyby se znovu rozběhl. To je divné, napadlo mě. U tatínka jde čas jinak, jedna sekunda znamená u mrtvých jedna hodina. Ostatní spolužáci na mě překvapeně koukali, asi to bylo kvůli tomu, jak mě viděli předtím uskočit.
,,Je to v pohodě,“ uklidnila jsem je. Všichni se zase otočili a pokračovali v tom, co dělali předtím.
Cestou domů jsem mamince líčila, co mě ve škole potkalo, i to, co se stalo před druhou vyučovací hodinou. Ona na mě vyvalila oči. Jí se o tatínkovi nikdy nezdálo a ani se sním nesetkává. Je mi jí líto. Zeptala jsem se, jak bylo v práci a ona:
,,No víš, Nikolko, s jedním kamarádem, který má syna stejně starého jako jsi ty, jménem Honza, jsme se domluvili, že zajdeme na kafe. Nevadí?“
Já jen chvíli mlčela a pak přikývla.
,,Budete u nich,“ pokračovala. ,,my si zajdeme mezi tím s jeho tatínkem na kafe. Nesmíte nic rozbít.“
,,Nojo.“ Chtěla jsem říct něco jako ,,jojo už se těším“, ale nojo bylo lepší, hlavně v tom, že to vyjadřovalo víc můj pocit. Nechci mamince lhát, jak moc se netěším.
Po příchodu domů jsem si lehla na postel a chtěla si odpočinout. Najednou vedle mě stál tátínek. Řekla jsem mu všechno, úplně všechno, hlavně o tom Honzovi. Taky o tom, že jeho táta jde s maminkou na kafe. On jenom kýval hlavou, jako kdyby mu to nevadilo. Pak to i sám řekl!
,,Mně to nevadí, Nikolko, kdyby maminka umřela a už to bylo dlouho, asi bych také nechtěl zůstat sám.“
Tak to nejspíš jako jediná nechápu…
Tatínek mně slíbil, že zkusí zjistit, proč já jako jediná se mohu dostat do jeho dimenze. Skákání v čase za mrtvými není moc obvyklé. Poprvé jsem se ho zeptala, jaké to je, když umíráš. On se pousmál, ale pak nasadil výraz, který jsem na něm nikdy neviděla. Smutný a zároveň naštavaný.
,,Víš, Niki, každý člověk, když umře, se dozví, jak a proč umřel. Já se to také hned dozvěděl, ale nejdřív ze všeho mě zajímalo, jestli jsi to přežila ty. K té nehodě došlo proto, že se auto vyřítilo proti mně v protisměru. Já nestihl zabrzdit. Rychle jsem tě chytil, potom jako kdyby se zastavil čas. Hlavou se mi mihlo, že se ti nesmí nic stát…Naštěstí jsi vyvázla živá a zdravá. Když došlo ke srážce, prolétl jsem předním sklem… Ležela jsi v nemocnici a já jako duch se na tebe díval. Vedle mě stála tvoje maminka, také se na tebe dívala a držela tě za ruku. Oba dva jsme napjatě čekali, jestli otevřeš oči. Asi po hodině jsi je otevřela a viděla mě. Povídali jsme si a maminka na tebe jen nechápavě koukala. Pak muselo dojít k rozloučení. Maminka určitě věděla, že tam jsem, i když mě neviděla, ani neslyšela. Doufám, že jsi mamince vyřídila vzkaz, že jí zdravím a že se mi stýská. Asi se uvidíme až v nebi.“
Konečně vím, jak se vše stalo. Stejně je to divný. Hodně divný, nic z toho, co říkal tatínek, si nepamatuji. Do pokoje přišla maminka.
,,Nikolko, převlékni se, vezmi si něco hezkého na sebe.“
,,Ano, mami.“
Vzala jsem si šaty s mašlí a čelenku. Seběhla jsem dolů. Tam mi maminka podala kabelku s mobilem, klíčemi, sušenkou a zrcátkem.
,,Pak se ještě navoň!“ zavolala na mě.
Vypadala krásně. Byla nalíčená, měla natočené vlasy a hezké šaty. Když jsme odjížděli, přepadl mě pocit, který moc často nemívám, takový, jako když nevíš, jestli něco děláš správně.
Dojeli jsme před jejich dům. Byla tam velká zahrada s krytým bazénem a trampolínou. Rozhlížela jsem se tam a z domu vyšel maminky kamarád. Měl blonďaté vlasy a pihy, vypadal docela pěkně. Hned za ním vyšel kluk, který mu byl podobný, asi Honza. Pousmál se a zamával na mě. Já taky zamávala. Mamka špitla: ,,To je můj kamarád Tomáš.“
Já přikývla a poskočila za nimi. Jenže jsem se tím najednou teleportovala. V nejméně vhodnou chvíli! Pak se objevil tatínek.
,,Ahoj, tati, právě jsme přijeli k tomu pánovi a klukovi. Já poskočila a ocitla se tady, co mám dělat!?“
Tatínek pokrčil rameny a prohlásil: ,,Nevím, zkus zase poskočit.“
Já se rozloučila a pak skočila. Ocitla jsem se u branky Tomášova domu. Honza mně běžel otevřít. Poděkovala jsem mu a byla dost nervózní.
,,Ahoj, já jsem Niki,“ řekla jsem.
,,Těší mě, Honza,“ řekl vesele.
,,Honzo, proveď dámu po domě a nezapomeň na zahradu,“ řekl jeho tatínek Tomáš.
Honza přikývl a vzal mě lehce za ruku: ,,Pojď, jdeme.“
Maminka na mě ukázala palec nahoru, já se usmála a šla za ním. Možná jsem byla trochu červená…
Honza mně ukázal jejich nádherný dům a jeho skrýše, potom zahradu. Chvilku jsme skákali na trampolíně, naštěstí mě tohle skákání neteleportovalo. Ukazoval mi, jak dělá salta a tak….. Já skákala, ale když jsem skočila na zadek, dopadala jsem na trampolínu u tatínka. ,,Teď se to nehodí,“ mrkla jsem na taťku a zase skočila – zpátky k Honzovi. Potom mně ukázal jejich velký bazén se skluzavkou a všemi možnými nafukovacími kruhy. Zanedlouho na nás volala maminka: ,,Niki, pojď, my už jedeme!“
,,Jdeme se rozloučit s rodiči, jedou přece na to kafe,“ řekl Honza.
,,A my budeme sami doma!“ podotkla jsem. Oba jsme utíkali k rodičům, jsou tři hodiny odpoledne a oni říkají, že přijedou až v šest, máme tři hodiny pro sebe! Po krátkém rozloučení jsme šli domů a dali si muffiny, které nám Tomáš připravil. Honza mně nalil džus.
Potom jsme si povídali. Asi po půl hodině se mě zeptal, jestli nechci jít do bazénu.
,,Jenže já nemám plavky,“ pronesla jsem smutně.
,,Nevadí, my to s taťkou tušili, a tak jsme nějaké koupili.“
,,Oh, to je od vás moc hezké, díky.“
Oblékla jsem se do plavek. V bazénu to bylo super, voda byla teplá, plavali jsme a potápěli se. Potom Honza navrhl jít ještě na trampolínu a když už na nás padla únava, hráli jsme doma deskovky. Před šestou přijeli rodiče.
,,Ahoj, tak co jste dělali?“ ptala se maminka.
Oba dva jsme začali vyprávět:
,,Nejdřív jsme šli do bazénu, potom na trampolínu a teď si tu hráli.“
,,A co muffiny?“ zeptal se nás Tomáš.
,,Byly moc dobré,“ vyhrkli jsme naráz. Po chvilce vyprávění následovalo rozloučení. ,,Tak zase brzy naviděnou.“
Doma na mě padla únava a hned jsem skočila do postele. Zavřela jsem oči a chtěla zjistit, co mi tatínek řekne.
,,Tak, tati, co ses dozvěděl?“
,,Dobře poslouchej. Honzova maminka taky umřela, někdo ji přepadl, chtěl okrást a při tom ji zastřelil. Honza se za svojí maminkou taky vrací, prožili jste něco podobného. Já teď s jeho maminkou žiju, jmenuje se Kája. Můžete se někdy s Honzou stavit sem.“
,,Opravdu? Tak jo!“ řekla jsem překvapeně.
,,Moc se na naše setkání těšíme,“ radoval se taťka.
Moc bych si přála vidět Honzovu maminku a mého tatínka spolu. Určitě jim to sluší stejně jako mé mamince s Tomášem.
,,Tom mi řekl, že mu můžu tykat a taky, že mu mám říkat Tome. Mám ho prý brát jako vlastního, ale jen jestli chci. Prý se bude snažit,“ vypravovala jsem.
Tatínek se pousmál a odpověděl: ,,Klidně ho ber jako svého tatˇku, mně to nevadí, hlavně ať je na tebe hodný.“
Chtěla jsem se hned zítra sejít s Honzou a dostat se co nejdříve za našimi zesnulými rodiči do jejich světa.
Probudila jsem se, byl pátek. Opět černobílá podlaha, kytky a ostatní věci. Seběhla jsem dolů a oznámila mamince ty báječné věci, co jsem se včera dozvěděla. Ta řekla, že dneska přijede Honza k nám. Moc mě to potěšilo.
,,Ale to není vše,“ pokračovala, ,,Honza bude chodit s tebou do třídy!“
,,Joooooo, to je super, je jako můj brácha!“
Sbalila jsem se do školy a utíkala dolů do auta.
,,Takže tatínek žije s Kájou,“ pronesla zamyšleně maminka. ,,To je tak ohromující.“
Dojely jsme ke škole, vylezly z auta, v tu chvíli dojel i Honza s jeho taťkou. Zamávali jsme na sebe a šli ke škole. Vše jsem mu tam ukázala a navrhla, aby si sedl vedle mě. Moje kamarádka, která dřív vedle mě seděla, odešla na jinou školu. Takže bych seděla sama. O přestávce jsem Honzovi vyprávěla, že se mohu teleportovat stejně jako on, o mém tatínkovi, jeho mamince a všem, co se seběhlo. On byl štěstím bez sebe.
,,Takže dneska u vás?“ ujišťoval se Honza.
,,Ano dneska u nás. Nebo to můžeme zkusit hned teď!“ navrhla jsem.
,,Tak jo,“ přikývl Honza. Chytili jsme se za ruce a všichni se na nás udiveně podívali…,,TŘI, DVA, JEDNA, TEĎ!!!!!“
Zavřeli jsme oči, skočili a dopadli na zemi v jiné dimenzi. Tatínek a Kája se k nám vrhli a oba dva nás obejmuli. Honzova maminka vypadala nádherně, měla dlouhé hnědé vlasy, na konečkách zbarvené do blonďata od slunce.
,,Tady máte zase jiné rodiče,“ pronesla Kája mile. Potom něco pošeptala Honzovi do ucha a on přikývl. Slyšela jsem něco jako ,,tohle je ona, vysněná ségra“.
,,Co podnikneme?“ zeptali se tatínek s Kájou.
,,No, víte, my v tuhle dobu máme být ve škole,“ řekla jsem.
,,Nebojte, nikdo nepozná, že jste byli pryč,“ usmál se tatínek.
,,Jdeme na trampolínu?“ navrhli jsme s Honzou.
,,Tak jo,“ povolili nám rodiče a dodali: ,,běžte napřed“.
Zeptala jsem se Honzy: ,,Co jste si s mamkou šeptali?“
,,Ale nic, to je jedno, časem se to dozvíš.“
,,Aha.“
Došli jsme k trampolíně a začali skákat. Ale báli jsme se, že se teleportujeme. Když za námi došli rodiče, zeptala jsem se jich: ,,Tati, Kájo, a co když skočíme a přeneseme se zpět?“
,,To jsem ti zapomněl říct. Je to trochu složité. Když skočíte na pevné zemi, teleportujete se vždy. Když skáčete na trampolíně, tak to musíte chtít. Je ale i výjímka. Když skáčeš na trampolíně a dopadneš na zadek,“ ukončil tatínek.
Já s Honzou jsme jenom nechápavě koukali.
,,Takže když skáču a dopadnu na zadek a nechci se teleportovat, tak se teleportuju,“ ujistila jsem se.
,,Ano,“ odpověděl tatínek.
Chvilka s našimi „jinými“ rodiči rychle uběhla.
Teď už jsem věděla, co a jak mám dělat, a byla jsem šťastná, že se mohu vídat s tatínkem. Taky si myslím, že si s touto schopností užiji hodně legrace. Je úžasné mít prima bráchu a moci se přenášet do jiného světa.