literární soutěž

Ukázky úspěšných prací z literární soutěže 2018.

Neměnila bych…
Vendula Hrdinová
Vybrala jsem si lehčí téma, protože nejsem historik, a nevím, jak to bylo dřív.
Neměnila bych dobu, ve které žiji, protože je tu klid a mír a především žádná válka.
Neměnila bych své rodiče, protože mi dávají, co potřebuji, mám s nimi dobrý vztah
a máme se rádi.
Neměnila bych krajinu, ve které žiji, protože v podhůří Orlických hor je krásná
rozmanitá krajina.
Neměnila bych stát, ve kterém žiji, protože jsem ráda Češka.
Neměnila bych školu, do které chodím, protože mám dobré vztahy se spolužáky.
Zkrátka jsem šťastná za svůj život.

Neměnil bych…
Berenika Ročková
Mladý výběrčí daní se proplétal mezi maringotkami a hledal tu, která patří principálovi. Nakonec našel jednu velmi starou a sešlou s nečitelným nápisem, který s trochou dobré vůle připomínal slovo principál. Zaklepal a čekal, zda-li někdo otevře. Když už se dlouho nic nedělo, natáhl se, že zaklepe znovu, ale přesně v ten moment se okolo něj protáhl drobný mužík. V jeho ruce se jako kouzlem objevily klíče, zachrastily v zámku a zmizely, neznámo kam. Mužík strčil do dveří a pokynul svému hostovi, aby vstoupil. Když okolo něj mladík procházel zeptal se: ,,Jak se jmenujete?“ Mladík zpomalil a otočil se na principála: ,,Oliver. Oliver Middlestone.“ Když Oliver procházel úzkou přesíní, protáhl se kolem něj principál a uvedl ho k malému stolku.
,,Dáte si čaj?“ zeptal se a začal do kovice napouštět vodu.
,,Před čajem dávám přednost kávě, jestli vám to nevadí.“
,,Mně to nevadí, ale budete muset čekat déle.“
,,Dobrá, počkám tedy.“
Principál přistoupil k oknu maringotky a vystčil z něj hlavu. Křik, který se nesl celým táborem, jakoby nemohl vycházet z hrdla někoho tak malého, jako je principál. Ten pak vyšel ven a promluvil k obrovskému silákovi, který tam na něj už čekal.
,,Proč jste ho volal?“ zajímal se Middlestone, když se principál vrátil.
,,Musel dojít pro kávová zrna, víte? Ty co jsem tu měl, mi došly.“
,,Aha,“ pokýval Oliver smutně hlavou a posunul se na lavičce, aby si i principál mohl sednout.
,,Nuže, pane …“
,,Eduard Goupilau jméno mé.“
,,Jistě … Takže, pane Goupilau, jsem tu kvůli jistým finančním …“
,,Prosím vás, abyste si nechal pracovní část vaší návštěvy až po kávě. Nerad tyto věci řeším a lidé jsou po tomto teplém nápoji vstřícnější.“
,,Jak je libo.“
Nečekali na kávu ani pět minut a pan Middlestone začal netrpělivě podupávat nohou a kontrolovat čas snad každých pět vteřin. Eduard ho chvíli pobaveně sledoval, ale pak se mu ubohého úředníčka zželelo a rozhodl se, že přeruší ticho, jenže pan Middlestone byl rychlejší: ,,Jak dlouho mu to jestě bude trvat?“
,,Jestli myslíte Franze, toho milého chlapíka, co nám šel pro kávu, tak si ještě chvilku počkáte. Sklad je až na druhé straně tábora a Franz se každou chvíli s někým zakecá. Zdá se mi, že se nudíte. Chcete, abych vám o něm vyprávěl?“
,, Ehm … No … Asi bych byl radši kdybyste ne-“
,,Samozřejmě. Počkejte tu chvíli, hned se vrátím.“
Oliver Middlestone si oddechl, že odvrátil další principálovo povídání a slastně se protáhl a přivřel oči. Když je otevřel leželo před ním tlusté zaprášené album plné fotek. Eduard zkušeně nalistoval stránku s fotkami Franze a začal vyprávět: ,,Já a moje žena Marie jsme nedostali požehnáni, když jsme se chtěli vzít, a tak jsme se vzali bez požehnání a utekli jsme. Nejprve jsme cestovali pešky a já se snažil uživit nás normální prací, ale té bylo příliš málo a my museli začít vystupovat. Stali jsme se poměrně oblíbenými a brzy jsme již nechodili pěšky, ale jezdili jsme v koněm tažené maringotce. Ani jsem si neuvědomil, že z nás stal takový malý cirkus. Došlo mi to, až když jsme přijeli do Malého Visánku a jeden z tamnich hochů zakřičel na svého přítele: ,Cirkusáci jsou tady!´ Ten den jsme šli spát brzy, protože je další den čekala dlouhá cesta. Ráno jsme vstali jako obvykle a Marie šla zapřáhnout Esmeraldu, našeho koně, jenže na schodech našla malý košík a v něm dítě. Když jsem viděl jak se na ten malý uzlíček divá, bylo mi jasné, že ten pišišvor bude cestovat s námi. Pojmenovali jsme ho Franz po Mariině otci. Tehdy jsme ještě ani jeden netušil, že Franz bude takový silák. Cestoval s námi asi dvanáct let, když jsem zažil nejdeštivější jaro v mém životě. Cesty byly tak rozblácené, že po nich ztěží jel kůň, natož s maringotkou. Přesto jsme se snažili a podkládali kola, ale všechno bylo marné a my jsme v tom blátě uvízli. Snažili jsme se maringotku vytlačit, ale nedačilo se nám to. Pak se odkudsi objevil Franz, nadzvedl maringotku a vyndal ji z kolejí. Chudáka Esmeraldu vypřáhl a sám maringotku odtáhl až k městu na lepší silnici.“ Principál na chvíli přestal povídat, aby Oliverovi ukázal jednu z fotek malého Franze. Zrovna se nadechoval, že bude vyprávět dál, když kdosi zaklepal. Eduard se omluvně usmál a šel otevřít.
,,Franzi, pojď, dones to až do kuchyně, prosím.“
Když Franz odešel a horká káva stála pčed Oliverem a čaj před Eduardem, navázal principál na své vyprávění: ,,Přestože, je Franz občas pomalý a všechno mu trvá, nevyměnil bych ho ani za nic. Zažil jsem toho s ním příliš.“
Pan Middlestone potichu upíjel kávu a přemýšlel. Je v jeho životě někdo nepostradatelný? Když dopil kávu, vzal svůj kufr a odešel. Principál Goupilau byl šťastný. Možná, že zítr přijde další uředník, který žije nudny a nezáživný život, plný lidí pro něj postradatelných, ale jednoho z nich se mu povedlo zachránit.

Ukázky úspěšných prací z literární soutěže 2017.

ROZHODNUTÍ
Aneta Dětáková
Rozhodnutí není jen tak obyčejné slovo
jako třeba auto nebo kolo.
To skrývá v sobě mnohem víc,
vždyť rozhodnout se správně znamená vše a nebo nic.

Celý život se stále o něčem rozhodujeme,
co si dáme k jídlu, jak se oblékneme a čím asi budeme.
Děláme zkrátka malá či velká rozhodnutí
a ta všechna nás k zamyšlení nutí,
mnohdy i čas hraje svoji velkou roli
a ta špatná rozhodnutí člověka hodně bolí.

Vždy je však důležité za svým rozhodnutím si stát
a život se vším, co přináší,
naučit se chápat a brát.

Rozhodnutí
Viktor Borek
Udělal jsem velké rozhodnutí,
že se budu učit do padnutí.
Rozhodnutí mě rychle přešlo,
protože mi to nešlo.

Šel jsem radši ven,
užít si pěkný den.
Bylo to lepší rozhodnutí,
než se učit do zblbnutí.

Rozhodnutí …
Anežka Vašíčková
Celý den mě něco nutí,
dělat správné rozhodnutí.
Jestli ráno brzo vstát,
nebo doma v klidu spát?

Mám si zuby vyčistit
nebo zubní kaz raděj mít?
Snídaně by byla skvělá,
kdo mi ji však teď udělá?

Kdybych včas psala úkoly,
těšila bych se do školy.
Mám to vzít pomalu nebo klusem,
abych se do školy dostala autobusem.

Přemýšlím v lavici,
zda máme matiku.
Dnes se ji doučím,
alespoň ze zvyku.

V poledne svíčková – kolik dám knedlíků?
Mám se snad zapsat do soutěž jedlíků?
Až domů vrátím se, co budu dělati?
Mám krmit králíky či trávu sekati?

Všechno je složité,
jsou věci pro a proti,
je velmi těžké dělat
správná rozhodnutí.

Rostu s knihou
Berenika Ročková
Ten pocit, když spatřím novou knihu v knihkupectví a ona mě očaruje, je stále stejný a je jedno zda mi je pět, čtrnáct nebo třicet. Může mě zaujmout přebalem, názvem nebo to je další díl mé oblíbené série. Srdce se mi rozbuší a já prostě vím, že tuhle knihu potřebuji za každou cenu. Dřív jsem s ní přiběhla za maminkou, zamávala jsem jí s knihou před obličejem a snažila se ji jakkoliv přemluvit, aby mi ji koupila. Dnes už si knihy kupuji většinou sama a to se pak divím, kam ty peníze mizí, protože jde-li o knihy, je mi jedno jestli stojí třicet nebo tři sta korun.
V pohodlí domova knihu otevřu a nasaji tu krásnou vůni. Pak stočím svůj pohled k prvním písmenkům. Večeře, oběd a občas ani volání přírody mě neodradí od toho, abych ji dočetla. Hltám slova a cítím příběh, který tvoří. Stránky míjí stránky, kapitoly míjí kapitoly a kniha se chýlí ke konci. Uroním slzu nad smutnými konci a pořádně si zanadávám na zlouny, kteří mě celou dobu štvali. A pak dočtu poslední stránku, poslední větu, poslední slovo a poslední písmenko.
V ten moment se cítím jako to malé dítě, kterému mamka knížku koupila, ale nechala si ji se slovy: ,,Kdo si počká, ten se dočká.“ Pocity se střídají jako barvy. Jako první se dostaví pocit radosti nad dokončenou prací, ale pak následuje smutek, tak dlouho ta kniha byla mým přítelem a teď se prostě sebrala a skončila. Jak mohla? Nakládali jsme s ní s největší láskou a ona nás takhle podvedla. Za nějakou dobu se zase dostaneme do knihkupectví a tam na mě čeká další kniha, která mě okouzlí. A já neodolám, koupím ji a vydám se ten proces zopakovat.
My čtenáři už hold jsme takoví. Nestálí jako kočovníci cestujeme z jednoho světa do druhého a hledáme nekonečnou knihu, ale neuvědomujeme si, že ať je kniha sebelepší, bez konce by neměla smysl. A právě v tom se kniha tak podobá životu. Začíná malou myšlenkou, která roste a roste, až se z ní stane něco úžasného. Na začátku je vše jednoduché, ale čím blíž jsem ke konci, tím je to pro mě náročnější. Konec nastane a já si musím odpočinout stejně jako kniha, která mě provázela.